Sen

Měla jsem sen. Nebyl o veliké lásce,

ani o bílých nosorožcích.

Byl o naději.

O tom, jak ke mně přišel starý muž

a otevřel mi oči. Nechtěla jsem ho poslouchat,

příčilo se mi to co povídal.

Měl totiž pravdu, ale já ji nechtěla slyšet.

On však mluvil dál a já začala chápat,

že není zde proto, aby mi vyčítal,

ale proto, že mi věřil, důvěřoval.

Vkládal ve mě naději, jenž jsem se již vzdala.

On však mluvil stále dál a já pak k němu vzhlédla.

Nemluvil jako pastýř k ovečce,

ale jako k sobě rovnému.

On pak začal vykádat, co potkalo jeho.

Jak o všechno přišel, až na naději.

Ta jediná mu zůstala a pomohla mu dál.

Necítí již nenávist, ani žal.

Cítí jen, že musí naději předávat dál.

Co by to bylo za svět,

kdybychom neměli důvody jít dál.

Utápěla jsem se v jeho slepých očích.

On nechtěl po mně, abych ho následovala,

ale abych se zamyslela.

On mi prostě důvěřoval a doufal,

že najdu naději.

On mi věřil, a tím do mě důvěru a naději vkládal!

--------------------------------------------------------------------------------

Dneska v noci přišel zas.

Chtěla jsem mu říci, že ztrácí čas,

že jsem nenapravitelný případ.

Umlčel mě však, jen jediným pohledem.

Oči, brána do duše.

Mohla jsem mu v nich číst.

Naučil se mě milovat

a naději do mě vkládat.

Jeho mrtvou dceru jsem mu připomínala.

Měl mě rád, jak jen otec může dítě mít rád.

Pak chodil stále každý večer

a já neprotestovala.

Byla jsem ráda.

Jeho přítomnost mě uklidňovala.

Připadala jsem si v bezpečí.

Jako s otcem, co stráží dceřin sen.

Jako se starcem, co mi věřil.

Cítím, že nejsem možná již tak prázdná,

avšak cítím, že naději ještě strádám.

Kolik nocí bude stařec se mnou bdít,

než ji objevím?

Nevím a on také ne,

ale on mi věří a to mě těší.

Je to ten nejhezčí dárek,

co můžeš dostat, když ocitáš se na pomezí.