Chudák?

Stál nade mnou – žel, zrovna jsem potřebovala dodělat výkazy
a šlo o minuty, abych stihla vlak –
s vypaseným břichem a řval, že jaký je on chudák,
že mě musí trpět ve svém pokoji – žel všechny počítače jsou u něj.

Pak ještě řekl něco o tom, že je to jeho pokoj, jeho ateliér!

Vytočilo mě to, vzhledem k tomu,
co už jsem za svůj krátký život viděla,
jaké příběhy lidí vyslechla.

Ano, není celkem zdravý – ale chudák?

Stále má co jíst, v čem chodit, má plný servis dvou lidí,
co se o něj pořád starají –
místo, aby projevil kapičku vděčnosti, tak na ně řve.

Že řve na mně budiž, já za chvíli zmizím
a zase mě neuvidí jak je rok dlouhý,
ale ty dva lidi, co se o něj starají jsou i moji rodiče
a spíš potřebují, aby se již někdo staral o ně!!!

Říkal, že je chudák
a vzápětí, že tohle je jeho pokoj.

Až nebudeš mít „svůj“ pokoj, své zázemí?
Co budeš pak? Mega-chudák?

Víš, naši rodiče tady nebudou věčně.
A to, že se starají o Tebe, taky není samozřejmost.

A jaký tvůj pokoj? Vyrostl si v této cimře, ale Tvůj?
Kdybys sis ten pokoj sám pořídil,
za vlastní a sám se do něj nastěhoval tak by
možná byl přechodně tvůj – pro tenhle život resp. období.

Ale uvědom si, že pořád bydlíš u rodičů!!!

Milí rodičové, jak dlouho mi budete tvrdit,
že vy mu pomáháte a já tomu nerozumím?

Opravdu se potřebujete realizovat sebeobětováním?

Je mi jasné, že zveřejněním této úvahy přijdu v nemilost, jak jsem si dovolila vytahovat špinavé prádlo „veřejně“.

Říkala jsem, že již téměř nemám strach.
Tak čeho se bojím teď?
Proč s tím zveřejněním váhám?
Proč uvažuji alespoň o alter-nicku?

24.3.2009