Studna

Nad studnou v tichém kraji
v špinavém oděvu
mudrci se věci zdají
o velikém objevu....

Snad že studna hluboká je,
a on na dno nedosáh´,
chladnou vodou neukájen,
omdlel tady v polosnách...

Tiše vítr pouští hlásá,
že až hvězdy vysvitnou,
přijde též pro muže spása,
do noci ho zavinou...

A až v chladu noci rosa
perly v poušti rozháže,
pochopí, že miska prosa
víc než zlato dokáže...

A až slunce znovu zažne
v dáli svoje koleso,
veta již po noci vlažné
s celou její noblesou...

A jen mudrc v studnu vhlédne,
v dáli kapka rosy jest,
pak zatouží mít i ve dne,
sladké ticho dálných hvězd...

Zvedne hlavu vzhůru k slunci,
snědou rukou odhání jej,
mít tak aspoň noci unci,
mít tak aspoň větru věj...

Kde se slunce k zemi lepí
na studni chladí vlhká zem,
tam seděl stařec světlem slepý
chorobnou touhou prozrazen...