podzimní večer v Praze

V šerosvitu večera potkávám tváře krásné a zvláštní
vyzařující jemnocit odcházejícího dne.
Jsou jako skořicový závin,
jak plamen čajové svíčky,
jsou mou večerní melodii.
Známí neznámí plují ulicemi.
Tajemní cestující v gondolách velkoměsta
plují vůní marnivosti
ke svým malým přístavům.

Podívej se mi do očí, medový princi
a objev vnich tu lišku toužící po lásce,
která je teď zaprášená
ze svých výletů do světa křehkosti.

Zapadá slunce a mystická zahrada čeká na svoji peřinu z vloček, slibů a klamů.
Jdu spát spolu sní,
když noční ptáci vylétají z úkrytu.
Nosím Tě hluboko v sobě rozkvetlá květino,
já sním Tvé sny
a vzpomínám na Tvé vzpomínky.
Jsi plná kamínků života a každý z nás
tu skládá svojí mozaiku.

Už skoro spíš,
tak pramínek Tvých vlasů si jemně natočím na prsty
a střípek Tvých citů tak zkřížím se svými.
Směju se tomu.
Jsem jako malá bláznivá holka v galerii velkého umění
a nicotných kýču a chci si vybrat dobře.