Monolog se smrtí

Nech mě sáhnout
vcítit bych tě chtěla
s tebou splynout
srůst navěky odmlčelá.

Osamělá jistoto
světlo v světském hluku
ach ty vstřícná samoto
hrobe pryč od srdce tluku.

Proč tak snadno
smím se dojmout
proč tak těžce
žal svůj pojmout?

Po hrozivém klidu
srdce mé si volá
střechu světa zdolá,
však lásky víc než smrti děsí se.

Mě to mrzí srdce,
vím to, zmíráš!
Spratci drzí,
zprznili tě docela.

Zvracej mladá ženo!
Nemeškej tu chvíli!
Mrtvá krev tě rdousí,
tak už nekřič,
oni neslyší tě,
jdou si!

Jsi tak blízko?
Lásko!

Až zamanu si,otevřeš mi ráda
pojď blíž nelidská ochoto
vstříc na věčnost,v ruce semnou
bezbolestná samoto.

V jasném stínu žíti s tebou
na světa hoř smím ti žalovat,
i když rty mě z tebe zebou
dnes jen tebe můžu milovat.