Stín a tělo, tělo a stín

Stín mezi hroby proplouvá,
tišeji, než vítr k němu promlouvá.
Těžce se mezi stromy vleče,
stejně jako stařec v kleče.
Neví, kudy kam,
netuší, kdo je jeho pán.
Že jím jsem já sám ani nevím,
v lese ztracen jsem, bloudím.
Kudy jít a kam se dát,
když cesta přede mnou je zastřená?
Kdo oči otevře mi a ku světlu mne obrátí?
Kdo postrčí mne vpřed a sílu mi navrátí?
Kdo poskytne mi přístřeší, když venku prší?
Kdo můj nenasytný břich nacpe, když v žaludku mi kručí?
Ach, tolik otázek a žádné odpovědi!
Připadáme si jako malé děti,
které nikdo nechce znát
a na jejich otázky odpovědi jim dát.
Tak tím lesem bloudíme,
tělo, stín, každý zvlášť,
nechceme se k sobě znát,
v koutě slyším pláč.