Sbohem, tužko!

Upaluji tužku,
slyším ji, jak křičí,
její krve stružku,
která tuhu ničí.

Do půlky je černá,
do té druhé žlutá,
vždy mi byla věrná
a já jsem k ní krutá.

Ohořelé touhy
způsobují ztrátu,
vykotlané strouhy,
vypláču se blátu.

Zemřela a přesto živá,
tužka v mojí ruce.
Jen ta melodie tklivá
zní jak revoluce.

Ne hrob nechť je vytesáno:
,, Snad se něco změní! ''
Na pohřbu pak skandováno:
,,Její styl byl mění!''

Ironický smutek,
to je celá ona,
nepláču a skutek utek,
sesouvá se opona.

Každý má svůj cíl,
každý konce dojde.
Moje tužka byla borec,
v nebi jí to projde..