Kříž

Odpoutej se od želez a přelez pevnou mříž,
Hleď vysvítá slunko a v dáli je vidět kříž,
Kříž, který varuje a přitom víru dává,
Kříž, který se dává tam, kde neštěstí se stává.

Samotný ten dřevěný kříž v tomto kraji stojí,
Snad okamžik ten osudový s ním příběh svůj pojí.
Nad strmou a hlubokou roklinou na kraji útesu,
Mlčky přihlížely stromy neštěstí v tichém úděsu..

Tichými svědky a věrnými tajemníky se stávají,
Nad neštěstím slzu uroní, nic nepoví, vše utají,
Vše vnímají, přitom si tiše mezi sebou šeptají,
Co lidé z lásky či nenávisti navzájem si dělají.

Vytesáno do kamene, tak na věky uchováno,
To co se mělo stát, co osudem bylo dáno…
Oprýskaná, však čitelná jsou na kameni slova,
Varují a prosí, ať nic z psaného nestane se znova“…

Slunného letního dne si tu dvě rozverné děti hrály,
Srnky v křoví dováděly a stromy se hlasitě smály,
Zřícenina hradu byla stráží dobrých duší,
Však co osud chystá, to nikdo z nich netuší.

Vítr si pohrává s korunami silných stromů,
Jemný hlas volá bezbranná dítka domů,
Hrají si, smějí se, házejí si míčkem z kůže,
Míček se jim zakutálí, kdopak najít ho pomůže?

Nejdřív křik a pak strašné sténání,
Marné je míčku, marné je hledání…
Hle, támhle v travičce koulička leskne se,
Na vratkém, strmém a zrádném to útese…

Jak vratký je útes pod křehkou nožkou človíčka,
Chvilka nepozornosti, proti slunku přivřená víčka.
A neštěstí se náhle z listů stromů snáší,
Do kraje radosti smutek a lítost vnáší…

Na obzoru od té doby dřevěný kříž se tyčí,
staré písmo v kameni ten nešťastný den líčí…
Věř že každý kříž svou historii má,
Však vždy není písařova ruka přítomna…