čistozřivá

už je mi nějak hloupě smutno
z předtančeních na vlastním hrobě

/v uších zbytky morové nákazy
nedospale končí.../

ano, přišlo jaro, jaro přišlo!
s ním radost
a snad i síla a chuť
dát vyházet žlutým oknem strnulé lhaní

no,
a zas mám oči hlubší
o těch pár let,
který vtěstnaly se do horečnatých dnů...

nejvíc mě mrzí,
že u toho nebudeš
/-nebo vlastně nebyls!/

když vzduch se zbarví vůní slunce,
když k modré obloze housle vyzpívaly,
jak moc stojí za to žít,
žít to nové jaro

ne, nejvíc mě mrzí
žít to jaro bez tebe

a u srdce je nějak hloupě smutno...
.

ale sušené pomeranče s tím vůbec nesouvisí.
.
Protože dálky, výšky, délky
nejde zohýbat do jediného výkřiku,
který jsme už stejnak oplakali...