Zrcadlení

Stojíce před zrcadlem v obraz se zrcadlím
a vidím co jsem byl
S lahví z konzumu na židli sedím
a o obrazu sebe jsem snil

Zrcadlím se v křivé realitě pijíce hostii
Vidím sám sebe – však nejsem to já!
Co zrcadlí se v obraze za zrádnou bestii

Stojím před zrcadlem – ten obraz nemám rád!
Vším čím jsem nebyl chtěl jsem se stát!
Vše co jsem byl vidím v obraze člověka cizího
jež je ztělesněním cti a charakteru ryzího

Teď sen o sobě nechávám si zdát
vše co jsem nebyl
měl jsem tuze rád!

Stojím v zrcadle – a nebo ne?
Za mnou lesy, luka, květná pláň
Tam moje duše jednou spočine?
Lehce na zrcadlo pokládám svou dlaň

Prsty boří se do skla – to kalí se jak louže
Točí se mi hlava – omdlévám
Probouzím se v hlíně někde na dně skruže

Má duše vznáší se v zrcadle jak víla
mé tělo ještě na židli si tlí
Na židli, co před zrcadlo matka postavila –
ona co se děje moc dobře ví

Zrcadlím se v zrcadle, jako ve svých očích
a vidím vše co jsem
Troska, jež se vznáší v poetických mracích
nic – poezie je mým osudem…