Slyšíš?

Má láska větrem je,
jež silou zavane,
a rozhoupe zvon kostelní věže.
V nečekanou dobu,
nečekaný čas,
když zvoník odříkává svůj otčenáš
s dlaněmi sepjatými.

Ve svatostánku,
kam chodí všichni ti,
co věří, že jednou uvěří,
zazní ten majestátný,
povědomý tón.

Nedá se popřít, nedá se zastavit,
tak rozprostře se do všech stran,
i k domů tvému, i k uším tvým.
Rozluštíš poselství,
jež bije rytmem tvého srdce?

Jen jestli nenosíš
špunty v uších.
Jen jestli nemiluješ ticho
víc než život.
Nežiješ-li v žaláři, jehož stěny
nepropustí kletby, nářky ani vyznání.

Nedolehne-li zvonkohra
až k tvojí duši,
co budu dělat?

Snad vítr usuší slzy na mých tvářích,
snad pofouká zraněnou duši ženy,
jež nesla srdce na dlani
a nesměla překročiti práh.

Snad rozevlaje lem mojí sukně,
počechrá koketně vlasy,
aby mi připomněl,
že život je zde k milování,
že život je zde k žití.