Druhá šance

Má ruka hovoří a mlčí ústa,
mé prsty hovoří a ústa pustá
nejsou, jen nedokáží říct,
co ruka s perem v papírový list
vtisknout dokáže a možná trochu víc
i mezi řádky píšu,
jen umět mezi nimi číst.


Jsem možná zbabělec,odpusťte, neumím
sdělit, co cítím a o čem přemýšlím,
když hledíme si dlouze do tváří
a slova na jazyku mám
a zbaběle je, zbaběle polykám.
Čekáte odpověď a mlčíte dál,
snad jazyk váš se jako ten můj bál
a oba mlčíme, chcem pravdu utajit,
však ona zjevná je, stačí jen vyslovit.
A už, už chystám se, už že ji vyslovím.
Však ustojíte ji? A já ji ustojím?

Sto marných pokusů,
sto marných snažení
a zámkem na pusu
udusím trápení,
udusím bolesti, neřesti a žaly,
udusím pravdu, až příliš totiž pálí,
dělám že nevidím, Vy taky nevidíte,
zády se stavíme a přec jako já víte,
že krvácím, že krvácíte.

Rány se nehojí, jsou příliš hluboké
a ve spánku sny naše divoké.
Po nocích probdělých se nechtě musím ptát,
jak dlouho ještě budem utíkat
a za co nám to vlastně všechno stojí?
Šrámy se zacelí, staré se možná zhojí,
však nových přibude, ty bolí jako ďas,
jak dlouho budem dusit pravdu v nás?
Vždyť dávno se nám rozsvítilo,
už dávno je to jasné,
něco se pokazilo
a v krbu zvolna hasne
pár zbylých uhlíků, zbydou jenom saze.
Tak povězte mi, není Vám to líto?
Zaplatit tak krutě a zbytečně a draze?

A proto píši Vám, že zbabělec jsem, vím,
a proto píši vám ty řádky s doznáním
už nechci utíkat slepě a do nikam,
společně bojujme, už ne každý sám,
společně se pravdě postavíme,
ustojíme ji? ó ano, ustojíme
a strach společně zaženeme,
od dna se odpíchneme
a čelit budem nástrahám.
Tak dlaň svou podejte mi, i já Vám svojí dám...