Podléšková

Oči má modré podléškami
dívčina s vlasy dlouhými,
jenž září kouzelnými hrami,
patnácti lety pouhými.

V dlani ukrývá patnáct květů,
od milého jež dostala.
Neukázali lásku světu,
však srdce své mu upsala.


Jako laň běží ostrým trním,
utíká, síly pozbývá.
Tu ohlíží se zrakem modrým.
Dnes při úplňku se stmívá.

To milý, zdá se, je teď jiný,
kam poděla se něžná slova?
Kdo na proměně jeho vinný?
Není čas ptát se zas a znova.


Je blízko, cítí dech na šíji.
Toť stvůra, kterou nepoznává.
Bolestí na trávě se svíjí,
duše odchází do neznáma.

Květy skrápěné čerstvou krví
zpívají písně odloučení.
I kdyby ona byla první,
co čeká ho, už nepromění.


Patnáct kvítků pod křížem bílým
zalévá slza vlkodlaka
a jeho vina tímto sílí.
Čeká ho cesta předaleká.

Čeká ho útěk do neznáma,
anebo nejkrutější konec.
Už navěky spí jeho dáma,
nečeká na svítání, zvonec.


Ač se svou vílou podléškovou,
ví, že se již nesetká,
vydá se k smrti cestou dlouhou
bez dopomoci člověka.

Vzpomínky v očích modrých květů
utápí na poslední chvíli.
Lásku neukázali světu
a hříchy krví přebarvili.