Stála nad útesem a v ruce měla černý obelisk

Stála nad útesem a v ruce měla černý obelisk
stála nad stínem a četla tvary - kámen zbělel

mluvily hlasy a skládaly se v obličeje
prostor byl otevřen a rozléhalo se ticho
najednou stála na každém místě, kam se dalo dohlédnout
šeptající motýli odlétali místo slov
les byl plný soch, titánů a mrazu
stíny se spojily v člověka
začal večer, ale nebylo slunce
vítr přivál hejno oblak
ohně hoří jen chvíli - mají strach
fontána s průzračnou vodou
napít se je výsadou pokory
místo, kde není čas, ani hlad
skály a útesy se utopily v lese
zbyla jen zahrada nevyslovených přání
zahrada s vnitřním řádem a kouzlem
zahalila se tajemstvím
zahrada postavená na skále dvouznačnosti
pouze tam stín - ten vnitřní stín - tvořil celek objektu
tajemství je jen pokladem prázdnoty
- věčně přítomná jiskra každého ohně
nebo snad pochodně bloudícího v tmách světa
a rozporuplnost slov opouští linie života
jsme uvnitř zahrad, uprostřed tmy

viděl jsem ženu s černým diamantem
řekl pohled upřený do zrcadla
viděl jsem symetrii opakujících se zalykání realitou
vše v jednom mžiku, když jsem
vykresloval svůj stín