Duha

Nad propastí stojím - nevinně,
přitom nedávno seděla jsem
ti na klíně..
Ty však už nemáš moc
vzpomínky za sebou
vláčet..
Upřeným pohledem do temna
Ráje,
jenž poznávám matně
jen z tvé báje..
Srdcem napsané..
Nikdy však nevydané,
jen vyprávěním
před nočním sněním,
pohupujíc se na nočním
nebi...
Stín tvůj maří mi výhled
do nitra nicoty,
kde bez křídel andělských
nalézá se pochopení,
jež nikde kolem
nebylo a není..
Usmíváš se nad mou
beznadějí,
snad přeješ mi
motýli lehkost
bytí...
Nebo pochybuješ
o smyslu mého žití?
- Nejsi sám..
Foukáš mi do křídel
kamenných,
životem kolem znavených,
nemávají, neletím..
Stávám se
živým prokletím..
Co nebojí nechat
za sebou to
velké nic!
A odletět jen tak
z centra dění,
podlehnout navždy
jen a jen....
------SNĚNÍ-------

//Objímám padající
dlaň
Svou, druhou...
která se stala navždy
- Duhou//

--------------------------

Pravidelně při stmívání
duše, když ze Srdce
slza k zemi se snáší

Pohlédni na nebe radši
a nech se unášet pohledem,
jenž rozjasní ti mysl
a na tváři úsměv vykouzlí
Svým barevným pojetím
černobílého světa...
>KONTRAST!<

.......