Breg

v originále Vítězslav Nezval - Edison

I.
Život je smutný a přišel další pláč
Na lavečce seděl smutný lásky hráč
Pršelo nad cedulemi děsivých zdarů
Vzduch byl však těžký neboť blížil se k baru
automaty se chvěly a padly prémie
pod rukou vražedné velké série
lidé chodili do pustých vlhkých dolů
jako zamilovaní nad lahví alkoholu
tak i duše jsou z lehkých pavích per
flegmatické jako člověk za večer

Je tu něco, co srdce jeho tíží,
Konec úsměvu, bolest života se blíží.

Vracel jsem se domů přes ulici světicí
bez kroku jisté mé s večernicí
stín jenž dělá světlo na postavě
rosa se třpytila jak mizela v trávě
láska bolest život svého dozoru
v tom smutném vánku z místa od voru.

Je tu něco, co srdce jeho tíží,
Konec úsměvu, bolest života se blíží.

Skláním se dolů a viděl jsem svůj stín
jak letí dolů a padá do hlubin
je tu něco, proč srdce jeho pláče
pravda sen a víra toho lásky hráče
řekl jsem si blázne co jsi vlastně zač
odvětím si smutným časem pouhý hráč
je tu něco, co srdce jeho mlčí
byla to pravda jež jak nůž ze srdce trčí
mysl která padá z mostu cítí velký strach
nejsi jenom pouhý lásky hráč, ve snu jednou je každý sebevrah!

Šel jsem s tebou a v tom pouhém zasnění
Šel jsem s tebou rukou zachráněný
tam kde cesty nekonečné šíře
tam co je bolest snad k nevíře
nad tuzex a prodejce alkoholů
Šel jsem s tebou však bezřeči spolu

Je tu něco, co srdce jeho tíží,
Konec úsměvu, bolest života se blíží.

Otevřel dvěře a ty zbytky plynu
větral a plyn mizel v nočním stínu
oba se bavili a řekli že jim to už stačí
nebyla už stopa po mě lásky hráči
ta láska byla skutečná či jen sebeklam?
nad mým lůžkem můj duch stál dnes pouze sám
Je tu něco, co srdce jeho tíží,
Konec úsměvu, bolest života se blíží.

Mysl sedla nad stohy rozepsaných knih
sleduje venku padající déšť
sleduje jak kapky na okno bijí
u fotky piva se směšnou nostalgií

liják nezachytitelnou hodinu
liják světel potopených do klínů
liják sen kterým sní snad všichni mladí
liják žen které pohledy vše svádí
liják pouhého dne milovaných žen
liják krve a já musím jít ven
liják všeho krutého pohledu ten tíží
liják konce úsměvu, bolest života se blíží.

Řekl jsem si zapomeň už na své viny
poslouchaje nudné staré klíny
dříve všichni hledali a poslouchali dona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v pokoji to všechno teď věz
je tu něco, co srdce jeho tíží,
Konec úsměvu, bolest života se blíží.

II

Naše dny jsou rychlé jako prak
jednou navečer se vracel jako drak
mezi Prahou a mezi Zvolenem
cestami které známy jsou svým jménem
na sedadle seděl značně klokočí
se slzami zarytými hluboko do očí
bylo tu však něco zvláštního co cítí
světlo radosti snad ještě trochu svítí

Jeho bolest srdce a v ruce další střep
jako malý sám smutně zamykal si sklep
a velkou nutkavost která k posunu nás svádí
zemřel touhou po lásce, zemřel sám v mládí

Kamarád dobře věděl co je věčný stesk
dnes z nebe padá popel hvězda udeřil blesk
bratře tys věděl že jsou všude hrubci
mezi kamarády i mezi světa tupci
všichni znají co je láska a co je klad
můj duch tu zůstal stát je věčný a tak mlád
je tu něco co srdce jeho tíží
konec úsměvu bolest života se blíží

Hledám marně máš-li jaký náhrobek
z tvého těla zbyl tu malý pohrobek
hned tady on říká tiše tvoje knihy
hned tady se bojí za velké postihy
hned zde čte známé života spisy
pergameny papír staré opisy
hned už jak roste a chvilky tvé tak míjí
hned už chodí a behá díky chemii

Leč kdo býval v mládí zvaná spodina
kde je pak výběr dávného pana Darwina
já jsem hledal a myslel více než ti jiní
se spoustou knížek spisů ve své vlastní skříni
s barelem a kapkou krve stéká po kolenu
na svoji sestra já nikdy snad nezapomenu
proč jsem jen viděl a slýchával ty hádky
proč jsem jen zažil skoky tam a zpět do pohádky
z nichž mi zbylo co srdce mé teď tíží
konec úsměvu bolest života se blíží

Kamarád nebyl vzorem teorie
často spíš bývá příklad melancholie
i tys poznal žalost smutek stesk a lásku
žil si život netřeba hledat starých svazků
také jsi měl sny o krásné cestě k moři
jak chemikálie rády také hoří
z kterých stoupal kouř vzhůru k oblaku
kde odkloňoval let našich stěhovavých ptáků
kdesi zvuk žalu a děsivé černo na obloze
jen bezradně čekáš na ty srdce eroze
Volá hlásí a čte zbrusu nové zprávy
jak úředník omdlel u svého hrnku kávy

bylo tu však něco zvláštního co cítí
světlo radosti snad ještě trochu svítí

Jednou jsi se náhle vrhl pod kola
a všichni chodí kolem dokola
jen vidíš chlapce skáče na nárazníky
chytáš mu ruku on říká smutné díky

Hle stojíš a vidíš zvláštní posuvy
zrazu vybuchneš jak kdysi Vesuvy
jak noha bolí krok ve své polobotce
vím tys hledal víru naděj pravdu svého otce
touláš se smutný sám z domku do dvorku
kdesi našel si starou láhev vína bez korku
stále chodit stávat v této metropoli
pro ztrátu bolesti ses vrhal na cokoli
krom automatů také kdysi rozhodně si pil
tam zničils nejlepší z tebe tak zbytečných sil

bylo tu však něco zvláštního co cítí
světlo radosti snad ještě trochu svítí