JingJang

Proplétání nebeskými obručemi
v provinění
jenž je všude
a přitom není
Země je navlhlá
večerním oparem
Ulice přikryl stín
zapomnění
V oknech jen
mihající se vzpomínky
záblesků, které se
stápí ve stesku
Přitom však krása
nočních tanců
vozících se kočárů
nebeských
nadějí
Stíny v
Blikající semafory
letmých pohledů
střídmě přikrývají
nás
Kdo vůbec jsme?
Snad zakleté osudy
s lidskou podobou
ne vážně
Náhodou...
A my se ptáme
věčně
kde je krása?
Jedině v nás?
těžko...
Země je navlhlá
a přitom vysychá
žízní po lásce
která mizí
když jeden
druhému je
víc než jen cizí
Chóry zní
pomalu utichá
i hlas poslední
Svědomí
upadá do
bezvědomí
Když už není nic
jen Světa
rub a líc

Každý jsme jiný
nikdo však není
dokonalý
přesto jeden druhého
provází
a vytváří si cesty
v srdcích
jak v bludišti
dní
Kdo ví...
kdy přijde poslední?

Žádný neví...