Kanálník

Vor z papíru překonává
kaluže mořské soli
perem psané poznámky
se topí v jezu
kaluže modrého inkoustu
Pádlem ze stébla trávy
dělám kruhy, které
se rozbíhají do stran
nestálá geometrie
vplavu do kanálu
zahlédnu v dálce
plavající tělo
umělohmotného vojáčka
zasulutuji na památku
jeho skonu
přijde mi líto
plyšového medvídka,
který se válí kolem
popelnic z rozdrásaného
břicha mu vylézá výplň
do mého voru vtéká
voda mých slzí
vše co vidím v kanálech
a popelnicích mi
připadne osamělé,
opuštěné, odepsané osudu
a já soucítím
pociťuji smutek
a hrabu se pryč
pryč z dosahu
depresivního kapotu
stoky, smradlavé pachutě
oslizlé vody a
světla, které
dopadá skrz mříže kanálu
siluety projíždějících aut
a sem tam smeteného
prachu....
jsem kdo?
kanálník