Zostření...

Hleď! Zdatný tovaryš na svém oři přiklusal,
však v jeho očích je skryt pouze temný žal.
Vlasy světlé, samo Slunce prošívalo je,
proč zdatný tovaryš záhy již nežije?!

Srdce ve dví puklo,
lásky bol, skonal jej,
byť zemřel mlád a neslavný,
já skládám pro něj epopej!

Snad jednou vzpomene si bídná duše nevděčníka,
když uslyší tiše sténat jeho krotký hlas,
snad odradí ne jednoho darebníka,
jež uslyší jej ve své hlavě zas.

Ano, je to tak ne-li snad,
pak vysvětli mi jednu věc,
jaktože utíkám temnotou,
když v mé hlavě je had,
není to pouze sugesce přec?

Já však nevnímám okolí své,
a nechci se dopouštět už dalších hříchů,
však mám-li si ztotožnit oči tvé,
jsou stejné jako na počátku...