Osudy

Osudy

Ocitáš se v prostředí, které zatím neznáš.
Tma ho navíc zahalí, nezvedne teď svůj plášť.
Dál projíždíš krajinou, nehostinnou rovinou.
Štíty hor jsou blíž a blíž, zemi svou sotva kdy zříš.
Svou ženu jsi proklál mečem, důvod znáš snad jen ty sám.
Před synem teď utíkáš, stín jeho dál v patách máš.
Rozednění nastává, tvůj hřebec na smrt unaven jest,
pod stromem dál postává, ty přestáváš vnímat bolest.
Tvé oči se zavírají, těžká chvíle nadchází.
Už je tady, už se řítí, smrt tvůj život provází.
Kopí jeho vzduchem letí, s námahou se uhýbáš.
Když najíždí na tebe, kobyle nohy podtínáš.
Jedno salto, kotoul na to, syn leží víc se nehýbá.
Slzy v očích náhle máš, běžíš k němu meč schováváš.
Léčka je to primitivní, nicméně však účinná.
Přiblížíš se, on vstane a hlavu ti odetne.
Zůstává teď na světě sám, jeho duše zraněná jest.
Jestli zase najde svůj klid, ve hvězdách marně hledá.
Po letech v cizině strávených, potká dívku nádhernou.
Oči zažhnou plamenem, sám už déle nechce být.
Že zatíží se kamenem, když mu ona košem dá, si říká.
Už po třetím setkání, za ruku ji odvádí.
Sice stále svůj strach má, minulost však ovládá.
Rodinu má košatou, na díru v něm je záplatou.
Ta je stále hluboká, sotva se kdy zacelí.
Život smysl opět má, o budoucnosti přemítá.
Do vlasti už nevrátí se, k bohu navždy obrátí se.

© 2006, Vladimír Pecina.