Budu doufat

Tenhle rozhovor jsem neměla slyšet,
Kéž bych už spala.
Teď ve mě hlodá neúnavný červ pochybnosti.
Je to tak?
Nebo se to jen namlouvám?
Vidím zradu tam, kde není?
Rozhovor z jedné strany.
Vím, co říkal on,
ale co ona na druhé straně?
Co mu do telefonu odpovídala?
Vím, že to byla žena, ale kdo to je?
A co mám s mým tátou?
Má s ním vůbec něco?
Třeba si to jen namlouvám…
Třeba je to jen kamarádka…
Ale na druhou stranu,
s kým by si můj táta povídal dvě hodiny v deset večer?
Zrovna on?
Vždyť ho znám jak svoje boty.
Náš nejdelší telefon byl deset minut, ani o vteřinu víc.
Má problémy, ale přede mnou se nezmíní,
řekne je mámě-
máma – bože - tuší to co já?
Podezřívá ho taky?
Doufám, že ne, aspoň by mohla klidně spát…
Ale jestli to tuší…chudák…
Budu doufat, jen doufat, nic jiného mi nezbývá…
Nic jiného nemůžu dělat…