Propast a pak...

Dobrovolně do propasti skočila,
věděla, co všechno zahodila.
Znala to prokletí, znala tu cenu,
nechtěla však cítit už žádnou ženu.
Nechtěla vědět, co znamená láska,
nechtěla už nikdy být jen ubohá sázka.

Chtěla zahodit, to čeho si jiní tolik cení,
nemohla pochopit -
vždyť na životě nic dobrého není!
Skočila, neohlížela se zpátky,
nechtěla vidět tváře těch, jenž opustila -
mezi nimi i tvář své matky.

Nezáleží na nich, vždyť zapomenou,
ještě když stojí, může vidět ty, kteří nyní-
mají za ní jinou.
Ví, že je nikdo, proč řešit dále to má,
raději udělá jediné, nač síla najít se dá.

Bezedná propast a žádný návrat zpět,
tam moc by si přála, aspoň pro jednou -
dostat jeden jediný, žalostný květ.
Jedinou vzpomínku, jediné kvítko,
by věděla, že její život nebyl -
jen zašlé smítko...