kafe, astrologickej čaj a sliby.

Pochopila jsem,
že tě nebudu potkávat ráno v koupelně,
až nám bude šedesát.
Přijala jsem i přítomnost
a s ní i nejistou budoucnost,
ale nemůžu přijmout,
že pod tvejma rukama
se teď zvedaj její prsa
/a moje za těch pár dnů tak zestárly/,
že to raději děláš s ní,
že máš raději její křik...
Je lepší?

Kytky si kupuju sama,
musím,
objednávám jedno kafe
a kouřím,
kouřím hodně,
vím,
že to nemáš rád.
Ale cožpak mi zbylo něco jinýho?

Náš bouřlivej rozchod ve vzpomínkách
a jako výsměch
rozkvetlo mnohem víc tulipánů než loni,
všiml sis?

Škrtám dni,
ale na konci papíru mě nic nečeká,
jsem bez síly,
žádný zmrzliny a kafe v kelímku v parku,
žádný fotky,
žádný obrázky
a odporně sladký slova.
/ne, není mi bez toho líp/...

Na žár slunce jsem najednou sama,
pálí víc,
než když jsme byli dva.
Nemůžu se nadechnout,
nemám pro koho, pro co.
Pro nic.
Pro nic žiju
a přežívám.
Nic se rozepjalo mezi náma dvěma,
chtěla bych ho změnit,
chtěla bych prolomit chlad.
Rozevři dlaně a vypusť trochu paprsků
mezi naše kamenný těla...

A skonči to s ní,
možná roztahuje nohy líp něž já,
ale říká se,
že to není všechno..?
Cožpak jsi zapomněl...
na řepkový pole,
na rozkvetlý stromy,
na první máj,
na kafe a na astrologickej čaj,
na letiště,
na vonný tyčinky,
na slova, sny a sliby
a na to,
co jsme ještě nestihli?
Paříž čeká,
město lásky a hříchu,
pole tulipánů
a cestování kolem světa...
Budu čekat.