O mrtvých jen dobře!
O mrtvých jen dobře!
O mrtvých jen dobře!
Mračna stínů v černém,
pomalu se trousí v sále.
Usedají do lavic a vzlykají,
jak by uctívala zesnulého krále.
Mrtvý sám tam v rakvi leží,
tvář bledá a ruce v kříž.
Dík poslednímu pomazání,
je nyní duše nebi blíž!?
V první řadě stará vdova,
bílým kapesníkem slzy stírá.
Pod zmačkanou bavlnou,
však svůj tajný úsměv skrývá.
Na mysli vzpomínky,
na zemřelého manžela.
Zlo, bolest a utrpení,
které trpět musela.
Pohřební řeč skončila,
tóny hudby se linou sálem.
Rakev jako do pekel klesá,
do pekel a možná ještě dále.
V řadě za sebou pozůstalí stojí,
upřímnou soustrast musí vdově dát.
Ta ač navenek pláče,
na duši se musí smát.
Tu bratr, co se s mrtvým hádal,
služebná, jež na mrtvého potají klela
a desítky dalších, co neměli ho v lásce,
teď pějí na něj slova vřelá!
Mračna stínů v černém,
pomalu se trousí ze sálu.
Dávají tak sbohem,
tomu falešnému smutečnímu bálu.
Mračna stínů v černém,
pomalu se trousí v sále.
Usedají do lavic a vzlykají,
jak by uctívala zesnulého krále.
Mrtvý sám tam v rakvi leží,
tvář bledá a ruce v kříž.
Dík poslednímu pomazání,
je nyní duše nebi blíž!?
V první řadě stará vdova,
bílým kapesníkem slzy stírá.
Pod zmačkanou bavlnou,
však svůj tajný úsměv skrývá.
Na mysli vzpomínky,
na zemřelého manžela.
Zlo, bolest a utrpení,
které trpět musela.
Pohřební řeč skončila,
tóny hudby se linou sálem.
Rakev jako do pekel klesá,
do pekel a možná ještě dále.
V řadě za sebou pozůstalí stojí,
upřímnou soustrast musí vdově dát.
Ta ač navenek pláče,
na duši se musí smát.
Tu bratr, co se s mrtvým hádal,
služebná, jež na mrtvého potají klela
a desítky dalších, co neměli ho v lásce,
teď pějí na něj slova vřelá!
Mračna stínů v černém,
pomalu se trousí ze sálu.
Dávají tak sbohem,
tomu falešnému smutečnímu bálu.
Autor Miro Sparkus, 23.04.2009
Přečteno 464x
Tipy 1
Poslední tipující: Bíša
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Hledím na něj vždy, když nějakou báseň píši. Některá se povede sama od sebe, že je rytmická. Jiné musím zase pilovat. A tuto jsem musel. Přiznávám, že nepatří k rytmicky nejlepším, a že jsem si nelámal hlavu s počtem slabik v rýmovaných verších a už vůbec jsem se nesoustředil na to, aby báseň jako celek volně plynula. V jednom místě jsem báseň schválně pozastavil, abych docílil hlubšího dojmu. A v ostatních částech básně jsem toho názoru, že rytmus není tak špatný. Alespoň já si ho svou recitací udržím bez problémů. Ale to většina autorů u svých děl. Takže to k rytmu. Děkuju za zastavení.
24.04.2009 10:16:00 | Miro Sparkus