Vločka a slunce

Ztrácím se, uvězněna v ledu
slz, co nikdy z očí netečou.
Nedýchám, pohřbena ve sněhu
bílém, jako když nevinnost vysvlečou...

I když mě okolní zraky míjí,
stydím se, promarnic lásku lidí,
a malé klubko hadů, v srdci se mi svíjí,
strachy, že můj stín mě dobře vidí...

Schovávám se ve stínu,
proklínám svoji vinu,
doufám v nadeji odpuštění,
však utápím se v zapomění.

Sněhová vločka po slunci toužila,
po slunci, co pro ni zemřelo.
Smrt kolem ní pořád kroužila,
a provinilectví v ní vřelo.

Nikdo si jí nevšímal, nikdo nechápal,
cit, co vedl její ruku a po krku drásal,
kunai, co přesekl nit života,
vše zastřela nevinná nicota.

Nikdo nečeše havraní vlasy,
ústa už nikdy nepromluví,
smutek spálil její krásy,
jen dvě mrtvoly po řece plují...