Balada o štěstí

Vždy jsem se od ostatních trochu lišila,
v davu našli byste mne hned,
zsinalé srdce hrdě jsem nosila
a naříkala na tvrdý svět,
kárala ho pro nespravedlnost,
že štěstí jak slepec oči má
a že já toho prožila už dost,
tak bych měla začít býti zlá!

Nebudu poslouchat, budu se bouřit
proti všemu a všem tam nahoře
názory ostatních budu jen bořit
dokud nespatří mé trpké hoře,
že trpím tiše ač bolestně
a nikdo nechápe můj splín
třeba vám přijdu až groteskně,
že šťastná ni bez něj - ni s ním!

Měla jsme vše, i lásku já znala,
však postrádala jsem dávné sny,
raději všeho jsem se zas vzdala,
než by mne zříraly pochyby,
že jiní na mém místě
slzy radosti stírali by z očí
a já že dnes i příště
kolem štěstí ostýchavě se točím!

S láskou vždy štěstí nepříchází,
už nebudu smutná, pochopím,
i když mi často v srdci schází,
svou sebelítost potopím
a po šťestí když pátrám v dáli,
vždyť sedí mi přímo na nose,
druzí by se tomu smáli,
mě nezbývá než pravit více:

že nejvíc šťestí má
ten, kdo vůbec nehledá ...