Za oponou

Večerní obloha ztěžkla a spadla,
jak opona zatížená olůvky
zdobená flitry se třpytí,
těžko pak mohu přes tu clonu zříti
Tebe!

Víčka se klíží a lepí
medovým oparem k sobě,
těžko pak mysl si udržet čistou...

A ptáci dál vesele zpívají!
Já křičíc své opilé sonety
nevydávám ze sebe zvuku...

To ten vzduch -
jak opona šitá z olova
potrhaná přísliby a zašitá touhou
- mě obepíná a nutí k mlčení,
ač mluvit chci sebevíc.

Teď!

Zrovna teď, jak nikdy více, toužím říkát ta sladká slova,
nechat je unášet nočním vánkem a zpívat je nočním hlídačům,...
Teď nesmím spát!

Ale víčka má tisknou se k sobě
jak milenci v touze,
jak magnetů opačné póly,
jak přilnuté k pevnině hory.

Ach, sladký spánku,
tedy příjmi mě do Tvého náručí,
ať se srdce mé dál jen mučí
a zatáhni za mnou tu oponu,
zaprášenou od sazí,
na aplaus už čekat nebudu...