Don Juan

Bledí mniši krouží
kolem sadu s pomeranči,
stíny se síní plouží
a krása kolem tančí...

A slůvka bez pochopení
opakuj pod starou pění...

Bledý měsíc nosí touhy
a návštěvy v domě prokulhají,
kdo ví, jak je Gudalquivir dlouhý
a proč supi černý kabát mají...

A slůvka bez radosti,
ta tvoje mysl hostí,
knihy bez liter leží
na smetišti pode věží...

Bledá touha drtí prahy
a nosí po zástupech rozum,
proč se má člověk cítit nahý
oproti černým panským vozům?

A slůvka znějí jako ptáci
a bledá touha, ta se vrací,
a lásky spějí podél řeky
a v jejích vlnách mizí věky...

Bledá touha kroutí víry
a v šedi pod klášterním zvonem
vidíš v noci jenom netopýry,
co nabízí ti probuzení honem...

S bledou touhou tančíš kvapík
a láska uniká ti pryč,
kdo ví, kdy zase útěk lapíš,
teď zatím zamykáš na klíč...

A slůvka pálí jako rošty
a zatím házíš je do pošty,
co čeká na vyřízení shůry,
víno smaže všechny noční můry...

Bledí mniši krouží
kolem sadu s pomeranči,
stíny se síní plouží
a krása kolem tančí...