Já

V černých kapsáčích skrývám své poklady,
tolik lidí ohrnuje nad nimi svůj pokřivený nos,
že prý nehodí se k tělu, ani k postavě,
stejně jak tvář a za ní schovaný ksicht.

Vlasy až po ramena mírně se mi stáčejí,
občas mastné, také se všem nelíbí,
ale už se někdo podíval co léta vzduchem,
samý prach a svinstvo jen, a tak si říkám
aspoň v zimě na uši není zima.

Přiznávám se, ani na kříž nemusíte mě dávat,
občas přilnu si k alkoholovému opojení,
ale proč? protože rád mám ty stavy,
ale alkoholikem nejsem, jen rád
nad problémy se vznáším.

Že bez cvičení povolí mé břišní svaly,
to už dávno vím, problém v tom jeden spočívá,
není co povolovat, svaly vzaly si dovolenou,
prý lázně občas také potřebují,
stejně jako má mysl v sklence povzbuzení.

Chodívám s nosem vysoko zdviženým,
dívám se rád na hvězdy a měsíc pozoruji,
ten kdo zná mě, to už dávno ví,
že bláznem ve sklínce perlivé vody
jen má duše se schovává.

Poslední z hříchů co teď si vzpomenu,
že kříž, ani obrácen vzhůru, nevzbuzuje bázeň,
věřím sobě a zároveň největší z hříchů se mi povedl,
proklínám své tělo, duši, oči a ruce,
které neumí být na správném místě.

Našel jsem jednu z věcí, která skutečně mě baví,
psaní, to je také můj jeden z hříchů,
mnoho výhrad jsem už na to téma vyslechl,
mě to baví, a rád dělám věci co mě baví,
a ostatním se nelíbí.

Má sestra představená je v černotu oděna,
smrtí se zde v tomto koutě světa nazývá,
svírají se vnitřnosti, když na její tvář pomyslím,
ale láskou, i když neobětovanou její moc odrážím…