Možná jednou...

V očích písek nelze popsat slovy,
nejde vkreslit zrna do těch vět,
které drží v chladné ruce kovy,
jež sypají v řádek loňský květ.

Opět ráno, stejná píseň v očích,
kterou lepší bylo nevidět,
kolem Slunce básníci se točí,
hledajíce rytmus pro svůj svět.

Je jich devět, možná deset, kdo ví,
dýchá život zatím jeden z nich.
Ústa jeho ne mnoho Ti poví,
z kterých cítit celý čas je líh.

Generace tříští kámen ledy,
zdá se pravdou opak, nyní jest.
Navštíví-li básník květů hroby,
tak uslyší písně jejich pjet.

Možná jednou z pramene se zrodí,
síla slov, jež hledá onen květ,
jehož konec ne vždy rýmem zdobí,
jehož konec nezná slovo zpět.