Páni

Žijeme v lese od továren komínů,
Sami si budujeme té zkázy lavinu.
Místo mraků splodin oblaky,
Nevnímáme ani varovné náznaky.
Samozvolení páni všeho žití,
Iluze, že v rukách konce všech nití.
Ale my ty hloupé loutky jsme,
Vždyť sobě si planetu ničíme.

Hrana už zní, konec klepe na vrátka,
V černočerném černu houpe se oprátka.
Země kulhá, kašle, bolestí sténá,
Nás jen zajímá, zda neklesne měna.

Ledovce pláčou, slzy plní údolí,
Naší vinou trpí, nás to však nebolí.
Nenahraditelné plíce světa,
Chováme se k nim s puncem veta.
Narušujeme řád, jenž funguje tisíce let,
Chceme všechno jinak, všechno hned.
Snižujeme vysočiny, zvyšujeme nížiny,
Zavodňujeme souše, vysoušíme bažiny.

Měníme si po svém, hrajeme si s geny,
Měníme ženy v muže a muže v ženy.
Stěžujeme si na namoci, co jsou mezi námi,
Za většinu si však můžeme lidi sami.