Objetí smrti

Zdi se bortí a podlaha se houpá,
všude tma a hrubé ticho v prázdnotě,
měla jsem se chytit, já hloupá,
teď utápím se v samotě.

Němě jsem se dívala na ruku,
jež mě chtěla zachránit,
naslouchala srdce tluku,
člověka, který chtěl mě ochránit.

Dívala jsem se na oči uslzené,
na ruce, které chtěly mě obejmout,
natažené a plně otevřené,
mohla jsem se na ně spolehnout.

Ale když jsem oči zavřela,
teprve teď viděla jsem tu krásu,
když proletěla mnou střela,
nemohla jsem odolat tomu hlasu.

Tichému šepotu, který mě vedl dál,
do svých krásných zahrad plny květů,
jen pobízel a tiše se smál,
když vstoupila jsem do jeho světů.

Teď opravdu šťastná jsem byla,
když smrt mě pevně objala,
jen schránka těla po mě zbyla,
a do nebe se dívala.