hvězdy

Venku za okny se setmělo
a mě se zas psát báseň zachtělo.
Na obloze hvězdy,jak zlaté perličky,
měsíc je důlek pro ty kuličky.

Obloha jasná,plná hvězd,
komety vrací se ze svých cest,
ten pohled je,jak balsám pro duši,
nechám se unést,srdce mi buší.

Co je to za divnou touhu veršovat,
všechno,co uvidím do básně dát,
někdy mám nutkání všechno vzdát
a jindy zas ze všeho se radovat.

Tak pozoruju měsíc s hvězdami,
mám chuť prstem pohnout jejich cestami,
na velký vůz se dívám
a přes okno tu zívám.

Já vím,že píšu hloupost,
ale přece z ní mám radost.
Jsem velké,hloupé,najivní děcko,
co promeškalo téměř všecko.

Chybí mi teplo lidské dlaně,
chci,aby mě měl někdo opravdu rád,
aby rád četl moje básně
a nechtěl se jim vysmívat.