Bílá dáma

Míjí se iluze přízrakům,
v ohlase stažených zdí,
až zhasnou naděje otrokům,
proteče hlas minulosti...

Zvedne se koberec
v ustlané boudě,
ukrytý učenec
je prozrazen v koutě...

A hleď, již mistr s bystrým hněvem,
zůstal otupěný zvláštním úsměvem.

Až jakoby zhluboka
se nadechla tvá sekunda
a vše padá na místě,
vše kolem se nehýbe...

Kroky lehce klepou
na dřevě, což černá.
Kráčejí již rovnou,
jak říkala vědma...

Ó ano,
černá postava v temnotě zahalená,
jenom ledově stříbrná,
je čepel její zbraně,
jako velký kosák - známé...

Ó ano,
další na seznamu,
infarkt přinesl
černou dámu...

Co jenom bílá je v jeho očích,
ta kráska a její kalich.