Příběh...

V kapičkách na okně
nacházel malíř
tajemné obrazce ran
a utrpení,
ale i bledé kvítky
kvetoucí po boku...

Z vaječných bílků
umíchal azurit
a žloutky osladil
a dal najíst
dětem na ulici...

V kouzelných knihách
nacházel malíř
odpovědi na všední otázky
a žena mu mezitím
udělala omeletu
a zazpívala kantátu...

S půlnoční bouří,
jíž viděl na plátně,
poradil si
jako nikdo předtím
- začal ji milovat...

V rysech své tváře
nacházel malíř
starostlivý pohled,
který žena,
aniž by si toho byla vědoma,
vrhala na roztřesené ruce...

A s tímhle strachem,
který se tetelil
ve stínech pokoje,
zahalil tvář
svojí Madony...

...

V dalších letech
nacházel malíř
jen trpkost zkaženého vína
a nad hrobem kvete vřes
a na obraze úsměv
-smiluj se, Madono...

Z bledého odrazu
hovoří k malíři
žena, aby si umyl ruce
než půjde
večer spát...

V zámku nad řekou,
nacházel umělec
uznání pro díla nesmrtelná
a pán se dívá skrze křišťál
na smutek
v umělcových očích...

A ze zrcadel,
jež nikdo nečistí
zírá do prázdna
stařec
s bradou od sieny...

U pána nad řekou,
naslouchá umělec
zadání úkolu:
"Namaluj Madonu,
jíž z očí zazáří
smutek a tíž..."

S posledním úkolem
přemýšlí umělec
nad smyslem
omelet bez lásky
a pláten v prázdných pokojích...

...

V průvanu ve sklepě
nachází umělec
vůni své Madony,
třeba světské,
a v omeletách skořepiny
a pán je nespokojen s dílem...

Z hradního kočáru,
vystoupí v poledne
a rozhlédne se po malířské dílně.
"To je ten obraz,"
řekne mladý pán, "ten chci."

A v jeho pohledu
nachází umělec
touhu po malbě vlastní ženy.
A v očích šlechtice
zračí se rozsudek,
když bude se mu protivit...

...

S půlnoční bouří,
jíž viděl za oknem,
poradil si
jako nikdo předtím
- začal ji milovat...

V rysech své tváře
nacházel malíř
starostlivý pohled,
který žena,
aniž by si toho byla vědoma,
vetkala do osudu navěky...

A beze strachu,
který se tetelil
ve stínech pokoje,
zahalil tvář
svojí Madony...

"Má Madono!
Zítra tu najdou jen popel!"