Tulák

Včera cestou temnou v osud kráčel jsem snad,
Kde jen listí smutně tlelo
– hnědé, žluté, jak koberec pro krále v jeho hrad
když z kočáru vystoupiv, tvoří průvodu čelo.

Však já jen poutníkem jsem, tulákem bez domova,
Jenž kráčí smutně zemí sám, kam vítr vane,
Se sluncem v zádech unaven postoupiv sotva,
I proti slunci oči mhouře, když žárem mu slza skane
Z líce vrásčité jež mnoho poznala,
Mnoho viděla…

Já pochopiv nemnoho a nepochopiv o moc víc,
Rozmýšlel zda zůstat či dále jít,
Kráčet tisíce let a milióny mil
a stovky kroků, hodně chvil,
Zůstat – spát – či žít…

Stál jsem tam tělem svým, přec myslí pryč jsem byl,
Myslel, přemítal jsem a vážil –
a přešel den a zahřměl hrom,
Já trhnuv sebou tvář k nebi obrátil –
Poslední déšť můj snad? Poslední můj hrom?

To ne, vždyť já chci žít,
Trápit se, radovat a jít,
Trochu plakat, co já vím,
Mnohokrát opět deštěm a nocí vykročím.

Tak jako teď,
Tak jako dřív.