Žíznivý po lásce

Do zavřených dveří jako běsný tluče,
za kliku rve, trhá, cuká,
bulvy v krvi prasklých žilek,
nehty zryté dlaně v rukách.

Drcen nezkrotným chtíčem,
touhou po zesláblé duši,
zuby rvouc maso z vnitř tváří,
hýkavým smíchem na dveře buší.

„Otevři ženo má,
klíč v zámku stoč,
nač skrytá uvnitř si,
pověz mi proč?“

„Otevři miláčku,
za kliku vem,
proč budeš samotná,
když já tu sem.“

Lokty, pěstmi dobívajíc zádveří,
až praskot kloubů chodbou se nese,
uvnitř ona chvěním zmrazená,
sama se svírajíc, ku zdi tiskne se.

„Otevři ženo má,
vpusť mne tam k sobě,
proč v té tmě zavřena,
vždyť tam jak v hrobě.“

„Otevři miláčku,
přestaň se bát,
přišel jsem s polibkem,
dobrou noc dát.“

Necítě bolesti zlomených kostí,
otisky zubů do dřeva vryl,
krev očí tekoucí sraženým nosem,
mohutným kopem kus dveří prorazil.

Třesouc se amokem v kolena padá,
kam světlo dovolí tesklivě hledí,
tam ona v kaluži, ve vlastních slzách,
bez hnutí opřená zaryle sedí.

„Tady jsem ženo má,
podstrč mi svou dlaň,
neb jen přistrč,
ať dosáhnu naň.“

„Tady jsem miláčku,
dej ruku svou,
ve chvíli vzneseš se,
budeš jen mou.“

Z chrchlání do řevu obrátil hlas,
ruku rve dovnitř, kam dosáhne kusí,
dlaněmi trhá, pryč rve kusy dveří,
žíznivé hrdlo své ukojiti musí.

Díra dveří dosti velká,
ní se souká jeho šat,
nohy mizí, v chodbě prázdno,
uvnitř zní jen těla chlad.

„Už jsme spolu ženo má,
již se ke mne vineš,
sic srdce ztichlo přesto mílá,
nemysli, že zhyneš.“

„Už jsme spolu miláčku,
již tě tisknu dlaní svou,
před tím mít tě mohl každý,
teď už budeš jenom mou.“