Strážce

Měsíc,
ten už dávno vcouval do oblak,
usadil se, bdí.
Svědkem nočních životů,
než se opět rozední.

Pod ním právě živa roj,
světlo v oknech domu sténá,
že je krčma otevřená.

A vní já,
sledujíc ten hlahol všech,
sklena před mnou na stole,
pod pípou piva plný měch.

Nalijte mi krčmáři,
tu vás jeden prosí,
ať se sklena chladem moku,
opět na čas zrosí.

Sedím sám,
hledíc ve spité ženské tváře,
ty řeči, trapné skty,
slušnosti vyňaté ze scénáře.

Mužstvo svádí těžké boje,
boje v klínech hravých dam,
jejichž svatá dobrotivost,
za sklenu rumu rozdá vám.

Kohouty jsou otevřeny,
pípa proudem džbány valí,
čas míhá se hbitě tak,
jak hodiny ho vytikaly.

Čím dál více malomocných,
po stolech zpola plné skleny,
čela v stoly zaklíněny,
paže z ramen posvěšeny.

Ticho.
Jen já, krčmy strážce,
ostatní jak stádo zvěře,
jak dobytek po porážce.