Porostlé břečťanem

a do zdí je zas každej kámen
úplně zbytečnej
slzy do moře
a já do tvýho těla
vyplakal
jak
jsi
..

krása prostě někdy bolí
bolí tak
moc

kdysi jsem chtěl mít jen jeden
pokoj Docela malej
a ve skříni plakáty
nahejch žen
maličkej stůl abych moh psát
občas domů
jak se mám a tak
a čtyři stěny do kterejch
bych moh vepsat
svůj mollovej stesk

to bych tě tenkrát nesměl znát

...

ale znal
bohužel

...

miláčku vrať se

křičím a do toho zdi Strašně zdí jedna paní
s konví Ještě aspoň jednu chryzantému Naposled
Dnes už ne do vlasů - to bylo kdysi
My dva Bylo to krásný
ale ta paní a stíny a nad náma nebe tiše oddychuje
v náručí starých dubů