Potápějící se loď

Sedím sama, bez pocitů.
Všechno vnímám, ale neprocitnu.
Očima netěkám, vyčkávám zase,
až žárovka nade mnou pomalu zhasne.
Dávám si kafe,
snad probudí mě do dnešního rána.
Koukám a cítím se jak bílá vrána.
Taková výjimka mezi černým popelem téhle doby.
Vysoké a vratké jsou k úspěchu schody.
Kymácím se na společné lodi a vidím,
jak utíkají krysy.
Vzteklé a popuzené mají v obličeji rysy.
Vzali jim pevnou půdu pod nohama
a ksichtem okusili pevnou zem.
Jen já, bílá vrána, ...
Proč tu vůbec jsem?