Taký jsme byli, jací budeme?

Když zrodila mě moje matka,
psát začala se mého života první řádka.
Jen tři vlásky, ručky malé,
nebyo to ale pořád stálé.
Jako malé dítko, byl jsem stále hravé,
hodně nenáročné, ale hlavně zdravé.
Vydržel jsem si hodiny sedět a hrát si,
povyrostl jsem a hrál si na písku u Kráci.
Pak stal se ze mě žák školou povinný,
tím vytrthli mě z té mojí dětské roviny
a vhodili mě do té oné nové rodiny,
která začala postupně měnit moje směry
a každý rok byly vidět určité změny.
Určité dobu jsem nevěděl co se děje,
hlavní bylo to, že se směje.

A tam kde mě naučili jak se písmena čtou,
tam říkali mi, že život není hrou,
ale s časem zjištuji, opak je pravdou
a s tím potkávám tu prvou, dravou.
Život je opravdu jen hra, hra o přežití
s rodiči 15tý silvestr popřál sem si šťastné prožití.
Až teprve střední ukázala cestu toho, co chci,
zvolil jsem si blbě, musel jsem říct já tu být nechci.
A pořádně si tím zkomplikovat život,
v hlavě se mi zrodilo, že změna je život.
Ukončil jsem studium tam, kde jsem nechtěl.
Začal jsem pracovat, v lisu odpadky rachtěj.
Půl rok na to si tu s ředitelem ruku podávám,
v práci lidem už jen občas zamávám.

Tak vstoupil jsem do nového prostředí,
říkal jsem si už abych měl po střední.
Okolo mě teď tu sedí spousta lidí
a každý z nich to trochu jinak vidí,
názor jejich je pro mě skoro zlato ryzí,
jejich myšlenky z mé hlavy vůbec nemizí.
A tak přemýšlel jsem nad tím, co říkají,
proč všechno co mají jen odříkají?
Polovina říká jak si zvolila špatně,
ale co panuje jinde neví ani matně,
a teď na to hledí hrozně bezradně.
Maturitu si snad všichni dáme
a pak do budoucna ať se máme.
Můžeme dělat co se nám zachce,
i když to občas nepůjde hladce
a ať už někdo půjde tam či jinám,
může se jeho život nejednou dostat novinám...