Puzzle

Trosky hradu v kolébce zapomnění
procházím s hlavou na prsou
bosé nohy chladí se rosou
neblíží se brzké ani jiné probuzení

Pár nejbližších kolem snaží se
sestavit z mnoha puzzlí hrad
necítím odhodlání, snahu ani smrad
jen sníh co ve spárech smaží se

Nechápou slzy z mých tváří
nezvlhčím tedy vyprahlou zem
nečekám pár koní se záchranným vozem
nevyhlížím slunce co sem září

Jen s hlavou na prsou vzpomínám
přemítám epizody jež mohly být
ať prožitý nebo ty s nápisem „snít“
zvedám oči, plíce vzduchem rozpínám

Vnímám rady a plány znovustavitelů
vážím si energie i jejich snahy
nedochází jim, že mluví s vrahy
já přeci dobila to koloseum života

Zevnitř...cihlu po cihle
...kámen po kameni
...exemplář za exemplářem
cihelník, kameník, ničitel

Z mého srdce vstala ta nahota
proto nevědomost spasitelů
o ztracených kostkách
o ztracených kartách
o zatoulaných trofejích
o zapomenutém smyslu života
jež mě minul hned poprvé
...stojím na suti kamení
dávám zachráncům znamení
„DOST!“

Už prosím nechte mé trosky
netrapte mou existencí své mozky
už prosím nechtějte ze mě herce
nenechte dál plakat svá srdce

Já se usmívám nad tou spouští
klid, pohodu a možnosti mi do žil pouští