Socha

Zima,běloučký sníh a třeskutý mráz,
písklavý vítr zní v korunách stromů,
zčernalé nebe bez blesku a hromů,
tichá je voda i zamrzlá hráz.

Lavičky pusté jak prázdní lidé
a vprostřed parku,jež náhle zvadl,
je socha ženy,kde mnohý pohled padl,
do její náruče,na polonahé dítě.

To malé v rukou,jako by se ptalo,
zda tak jako nyní bude i příště,
jestli pak ožije to osiřelé hřiště?
A v kladnou odpověď už ani nedoufalo.

Pohled té ženy řekl víc než slova,
tak jako děti i dospělí jsou hraví,
jen trochu více již myslí na své zdraví,
ne tak ti opilí,co budou zítra znova.

Jen synku se neboj,to není tak zlé,
až zima skončí s poslední lavinou,
rozkvetou stromy a k sobě víc přivinou,
možná tak k sobě i někteří lidé.

Jaro,rozkvétá vše kolem i ptáci ožili
a paprsky slunce probudily kraj,
všude se chce tančit,zpívat a hrát,
vzbudili se lidé,zdajíc se prohnilí.

Zazněla hudba,sad mrtvý vstal z hrobu,
je slyšet smích i dětský pláč.
A poslední člověk,co dříve stal v rohu,
teď vyšel vstříc světlu,nezná slovo mrač.

Léto,pln krásy kolem s úsměvem ve tvářích,
mají i ti,co nezdaj se být šťastní,
kdo ví co za důvot k tomu nyní vlastní,
zeptej se jich,snad ti to odpoví.

Podzim,nažloutlé listí už zemi napadla,
naplnil smutek,jež všude je znát,
marné je kolem přítomných se ptát,
proč opět nálada všude tak propadla?

A socha matinky s dítětem v náručí,
náladu nezmění,ať si je jak chce,
zima už přichází,cítit je v dálce,
celá nás ovine jak sítě pavučí.

Celou tu dobu bylo hřiště prázdné,
kde si dnes děti asi tak hrají?
Nejen to dítě i mnozí se ptají
a odpovědi se nedostává žádné.

Rok kráčí za rokem,vše stejné se zdává,
jen úsměv lidí je v čím dál hustších mracích,
socha té maminky také lesk svůj ztrácí
a chlapci v náručí upadla již hlava.