Dopis od múzy

Bylo to takhle jednou k ránu,
kdy k odpočinku společensky unaven,
a s náladou veselou do postele se hroutil,
uprostřed peřin objevil se dopis, a v něm:

„ Snad naposledy včera jsem tě spatřila,
v očích jiskru, na papíru několik vět,
věděla jsem, že naposledy to bylo,
a tak snažila se sebevíce…“

„ Se sklenkou v ruce u krbu si seděl,
v mysli létaly ti nápady, jak jarní květy,
kdy ve vánku se od třešně odpoutávají,
v očích jiskru a rozum skomíral…“

„ Snad naposledy včera jsem tě políbila,
na tvář, která vínem byla rozpálená,
kdy v polibcích a ve snech si se miloval,
já vedle tebe a potichu jsem plakala…“

„ Při vzpomínce na dny minulé,
kdy naše křídla byli andělé,
a cesty vedly pouze do Říma,
a já v náruč tě objala…“

„ I přes to vše, krásné to vzpomínky,
musím ti poslední polibek dát,
rozloučit se jen papírem,
a navždy už tě nespatřit…“

„ A tak dávám ti sbohem,
nebudu zde a teď plakat,
protože vím, že báseň pro mě napíšeš,
a já už v dálce budu spát…“

Nevěřícně kroutím hlavou,
svět zdá se mi trojitý,
nevěřím slovům na papíru,
usínám s blaženým úsměvem na rtech.