Krejčík

Kdysi na zemi jeden krejčí žil,
bez radosti a smíchu lidem šaty šil.
A o každé neděli, vždy ve stejný čas
v kostele o mši poslouchal kazatelův hlas.

Život náš na zemi je ubohý, červi jsme jen,
vše je tu pomíjivé, modleme se každý den.
Po smrti Pán Bůh v nebi nás v dobrém přivítá.
Vše, co pak chtíti budeme, On nám jistě dá.

V nebi dobře bude, však tady jen
děsivý je pozemský to sen.
Bůh jistota je jediná.

A tak krejčík nesnaží se nějak lépe žíti,
jí jen chleba, nemiluje, vyhýbá se pití.
Šaty šije, smutně žije, bez radosti,
nemá ženu, nemá děti, jen starosti.

Málo jídla, hodně hladu síly nepřidává,
a tak brzy obec jeho rakev pod zem dává.
Zemřel krejčík, mrtev už je, pějí písně pohřební,
on však kdesi v nebi vstává a zdá se mu, že snad sní.

Leží kdesi u lesa, tohle že je ráj?
Je tu cítit jehličí, mravenci a stáj.
Ach Bože, Bože, kde to vlastně jsem?
V tom se zjeví krejčíkovi jakýsi další sen.

Postava bílá, rozevlátý šat a dlouhý vous.
Že by Bůh snad? To by krejčík skous.
Máš hlad, krejčí? Zeptá se postava.
Mám, odvětí dotázaný, Bůh ukáže doprava.

Tímto směrem vesnice je, lidé dobří jako všude,
když s prací tam pomůžeš jim, kousek jídla jistě zbude.
Ach, Pane Bože, myslel jsem, že potřebné mi dáš?
Dostal jsi radu, už víš směr, tak co ještě žádáš?

A tak smutný krejčík malý seká v nebi dříví,
funí, heká, Boha prosí a v duchu se diví.
Na zemi by stačilo mi ušít jednu košili,
tady abych za kus žvance padl horkem za chvíli.

Tohle nebe zabít mě svede.

Kdybych tohle dříve věděl,
u stolu bych tak neseděl.
Užíval si života,
to by byla dobrota!

Bez práce nejsou koláče, a to i v nebi platí,
vzpomeňte vždy na krejčíka, moji milí zlatí!