Prokletí jezdci

Zní cval koní,
postroje šramotí,
co se jezdcům hlavou honí,
co jim mysl zarmoutí.

Že zas jedou,
táhnou v dál,
krajinou šedou,
jak přál si král.

Své blízké neviděli již měsíce,
vzpomínka na ně je žene vpřed,
jediné co hladí tvář – oprýskaná přilbice,
domů se vrátí, až dobijí svět.

Spousta šrámů, jizev po těle,
nejhlubší mají však na duši,
prachu plné oči, krvavý pot na čele,
bubny války srdce zase rozbuší.

Stovky bitev ve tváři zapsaných,
meče pokrývá zaschlá krev,
táhnou zemí na koních svých,
kdo v hlavě utiší ten bojů řev.