Víš,...

Nikdy nedá se předvídat zvrat,
jenž chystá si na nás sám život kat,
vždy, když je vše ideální,
staré vrby k vodě se sklání
a za nás za lidi prosí,
ať nechodíme po střepech bosí.

Necítit bolest a cestovat v mapě
rozdrásaných srdcí
splihlé vlasy slepené v pavučinách
obrazy na stěnách
a oči bez výrazu

Střepy ze vzpomínek,
ve skořápce z ořechů plujících
zařezané bodláky v dlaních
a role bez názvu
v každodenních hraních
na jevišti
bez diváků

Otočit v knize list a novou
kapitolu číst, však stejný člověk
jiný směr...není na vybranou
tak zůstaň! Žádný nashledanou...
Jsi
Nespravedlivě vybraný osudem
z protijedoucího vlaku

A já, my...

Tiše sedíme na šedém mraku
a přemýšlíme jak zalít tvoji naději
která neumírá, i když vše kolem
pomalu pohasíná...

Střepy v očích, roky v kolotoči
den za dnem stejně se točí,
ale vidíme jinak

Když ti slzy oči smáčí,
duše naše tiše pláčí s tebou
a kolem line se nádherná vůně
přátelství, které stůně...

Věčně...

doufat
Neskutečně

Ve nevyprchající vůni tvé růže v dlaních...