Čtyři slzy

K podzimu dne, když slunce zapadává,
k zemi pomalu se snášejí čtyři slzy.

Prvá za prožitý den bez jediného úsměvu,
kdy tvář byla zvrásněna jen úšklebky,
a z vlasů se snášela šeď kvůli trápení,
kterému nás slunce když zapadá obohatí.

Druhá za polibek daný nevědoucí osobě,
která místo žil jen říčku pro jed má,
ale obličej a duši nádhernou jak samo nebe,
když slunce zapadá a smutek nás dohání.

Třetí za přátele, kteří už jen mramorovou desku,
nad svými bláznivými hlavami mají,
chtěli obelstít svět a děsivou smrt,
prý básníci, kteří neumírají.

Čtvrtá za slzu, která objala chladné tělo,
když hvězdy k ránu dávají sbohem,
a za slzu, která je více než celý svět,
skrývá tajemství bídného života,
který nikdo nežil nadarmo…