Barvy

Roul seděl na břehu moře.
Nikdo nechápal jeho hoře.
Že kreslí aniž co by věděl.
Že proseděl tu už pár neděl.

Tu k němu žena přichází.
Roul zas nové nachází.
"Ženo! vy jste žlutá" dí.

Tak zas na něj pohled hodí.
Ani slovo neprohodí.
A dál se pakuje.

Roul seděl dál a náhle další.
Ženština, modrá avšak mladší.
ROUL:Kde se tu ženská berete?
ŽENA:A co vy mi malíří nesete?

ROUL:Cožpak já tady můžu pracovat?
Maloval bych a mile rád?
Ale kde mám svou inspiraci brát?

ŽENA: Cožpak vám moře pane neni inspirací?
Tak jak je modré a k večeru se černé vrací.
Cožpak ti muži nejsem můzou já?
Cožpak já nejsem múza? Och já nebohá?

ROUL: Nerad bych vás slečno urazil.
Avšak já maloval bychraději váš stín.
Ten není modrý jako vy.
Je černý a já jinou barvu nemám.
Snad jen barvu nemravy, červenou jako rudá krev.

Ta žena rychle odkráčela.
Jak by se mdloba o ní pokoušela.
A Roiul tam zůstal opět sám.
Však již tu kráčí třetí z dam.

Černá je jako každá z noci.
Malíře měla ihned v moci.
Maluj mne! Žena povídá.
Dřív než tě smrt ohlídá.

Proč bych tě měl já malovat.
Je mi smutno jen na vás se podívat.
Jste černá jako noc. Jen vaše rty mají krve v sobě moc.

Za to v tvých nezbude nic.
Nuž nakloň se ke mě víc!