Pustina

Být sám, to kletba, která ničí.
Být sám, to svět ke mně křičí.
Ulice teď prázdné jsou, a domy teskní samotou.
Pusto je a pusto bude, ani nevím, co mi zbude.
Život skončil, pominul, a já tady nezhynul.
Láska, krása, přátelství, zničena svou krutostí.
Teď tu sám kráčím městy, bez slz a bez emocí.
Záclony z oken mrtvě vlají,
smutnou píseň mi šeptají.
„Život a smrt již nejsou tady.
Jen pusto je a bude navždy.
Ty poslední živý tvor, věčně budeš na nohou.
Smrt je luxus, který nemáš.
Život kletbou, tu stále neznáš.
K šílenství tě dožene, nezhubí, pohltí tě.
A ty dále bloudit budeš, pomoci však nenabudeš.“
To mi šeptá Pustina, tahle mrtvá dívčina. Co můj život proklela,
do nesmrtelnosti zaklela.
***
Uběhlo dvě stě, tři sta let, stále pustý je ten svět.
Bez života a bez krásy.
A kdesi v moři mrtvých měst, běží s křikem šílenec.
Již dvoustý rok takhle ječí, hledá smrt, která již není.
Nikdy ji však nenabude, mrtvo je a mrtvo bude.